Švédské království – království jezer.

13. 12. 2010 Zdena Svejkovská Články 2788x

150Skandinávský poloostrov láká rybáře především svou panenskou přírodou, neskutečným množstvím vodních ploch a hlavně klidem. V tomto roce jsem se rozjela na přelomu května a června se svými pěti kamarády do Švédska. Při své rozloze 450000 km2 se pyšní Švédsko hlavně svými lesy a množstvím přírodních jezer. Naše skupinka zamířila k největšímu jezeru Evropy ( s výjimkou ruských jezer) Vänern, které leží severovýchodně 130km od města Göteborg.

Cesta.
 
Sešli jsme se na letišti v Praze a docela nás zarazilo, že máme být u odbavení max. půl hodiny před odletem. Teprve při nástupu do letounu typu „stíhačka“ nám to bylo jasné. Vůbec nikdo z nás k tomuto letadlu neměl důvěru, vešlo se tam max.20lidí. Vstupní ulička byla tak úzká, že trochu objemnější člověk by tam měl problémy vůbec vstoupit. Během několika minut jsme nastoupili a odlétli směr Göteborg. Za hodinu a čtvrt jsme se přesunuli blíž k našemu cíli. Na letišti v Göteborgu pro nás byla již připravená auta a za další 2 hodiny jsme stáli před chatkou v obci Vargon na poloostrově Vanersnas.Tam již čekal usměvavý majitel pan Toop, který nás uvítal, předal lodě a informoval, kam je nejlepší s lodí zajet a kterým místům se máme z hlediska mělčin vyhnout.
V podvečer jsme si ještě vyjeli za krásného počasí na jezero a pokusili se o první úlovky . Vždyť slunce svítilo naplno ještě dlouho po 21,00hodině…..
 
 
Rybolov.
 
Protože jsme tuto destinaci neznali, vsadili jsme na jistotu. Při své rozloze 5560km2, délce pobřeží 2000km, osádkou 34 různých druhů ryb včetně pstruha, okouna, sladkovodního lososa a štik nám připadalo jezero Vänern lákavé z hlediska možnosti úlovků.S těmito pocity jsme hned druhý den  nemohl nikdo dospat a rozjeli jsme prozkoumat terén. Slunce opět pálilo od samého rána, jezero bylo klidné a čisté.
Vyjeli jsme z  přístaviště na širokou vodní plochu pokrytou neskutečným množstvím ostrovů a ostrůvků. Právě v tuto dobu tam začínal po dlouhé zimě život. Křik ptáků, hlídající svá mláďata a občasné zavlnění ve vodě. Nikde ani živáčka, absolutní ticho, prostě nádhera.
Hned na počátku našeho výjezdu se obě osádky museli krotit v rychlosti jízdy  lodí, neboť břehy jezera jsou převážně skalnaté nebo lemované porosty rákosí a sítiny.
 
 
 
Vidina velké plochy před sebou, nás lákala, dát plyn na maximum. Neuvědomili jsme si, že je jezero u břehů na dosti místech převážně mělké. Také hned  po několika desítkách metrů , když jsme vyjeli z označeného kanálu od přístaviště jsme při poměrně velké rychlosti poznali záludnosti místních mělčin a skrytých skal pod vodou. Štěstí bylo tentokrát na naší straně. Vrtule jsme neurazili avšak od té doby než jsme se během týdne zorientovali byly naše jízdy velice opatrné až plouživé.
Za úlovky jsme vyjížděli každý den a vždy jsme si našli nějaký ostrůvek či zákoutí, kde jsme většinou pobývali celý den. Chytali jsme přívlačí. Je to moje nejoblíbenější technika, kterou používám, jak doma ,tak i na moři v Norsku.
Vzhledem k tomu, že však úlovky neodpovídaly celodenní námaze, nechala jsem se přesvědčit a vyzkoušela jsme si i trolling. K tomu se váže i jedna z mých příhod při tomto druhu rybolovu.
 
Při zpáteční cestě z ostrovů, jsme zajeli dál od břehu na větší hloubku, spustili nástrahy, dali pruty do stojanů a pomalou rychlostí postupovali jezerem. Postávala jsem u prutu a spíše sledovala okolní přírodu, v myšlenkách někde jinde. Říkala jsem si: „Ať maj kluci radost. Stejně nic nezabere“. Čtvrt hodiny, půl hodiny. Prut se ohýbal při nárazech vln a zrychlení lodi. Nic. Říkám. Utrhneme to. Zlomíme prut. Nic. Kluci mlčeli. Jelo se dál. V tom mě ze snění probere výkřik ze zádi od kormidelníka, který měl pruty jako na dlani. V hluku motoru neslyším co říká,ale chápu, že se něco děje. Přiskočím k prutu prudce sekám a …. něco tam je. Tahám, bojuji jako o život. Nevidím, neslyším. Najednou u lodi štíhlé, tmavě zelené mrskající se něco ve vodě. Všichni koukáme do vody a skoro jednohlasně – co to je ?? Opatrně vyndáme na palubu a je to jasné. Krásná tmavá štika z hlubiny, ale … chudinka, zubatou hubu kolem dokola omotanou lankem. Jako zneškodněný krokodýl.
To bylo veselo .Já měla důkaz a radost, že to jde. Ovšem ty řeči. Jo tobě nestačí
normále zaseknout, ty už je rovnou odzbrojuješ. Poslouchala jsem to celý týden.
Když za chvíli na druhý prut přišla klukům i druhá krásná štika, zamířili jsme spokojeně ke břehu.
   
V tomto čase bylo u nás v Čechách nepříjemné počasí s nízkými teplotami. Naopak na skandinávském poloostrově vládlo letní počasí s teplotami přes 20st.C.
Úlovky, ale což nás překvapilo jenom štiky, však nebyly kapitální. Představovali jsme si, že jich denně nachytáme spousty . Nakonec jsme byli rádi, když jsme každý ulovil denně alespoň dva kousky. Jiný predátor se v tomto období na jezeře nepodařil nikomu ulovit. Ulovené štiky dosahovali kolem 5kg- 70cm. Skoro všechny byli chycené na přívlač na stříbrnou rotačku nebo plandavku.
Zato jsme byli všichni nadšeni , když nad námi přelétl nad hlavou orlovec říční, který si chránil své hnízdo s mláďaty nebo se na nás přišli podívat zvědavě divoké husy při polední siestě. Domů jsme se vraceli pozdě večer za plného svitu slunka.
 
Výlet za pstruhy na jezero Hallsjon.
 
Výhodou pobytu v těchto končinách bylo samozřejmě auto. Nejenom, že jsme si mohli doplňovat zásoby jídla, ale i navštívit jiná místa v okolí.
Jednoho dne jsme si vyjeli do masivu Hunneberg. Z okraje náhorní plošiny Halleberg je krásný výhled na přírodní jezero  Hallsjon. Toto jezero nám doporučil náš pan domácí. Dle jeho vyprávění je prý hodně zarybněno pstruhem duhovým. Koupili jsme si jednodenní povolenku za 10EUR a těšili se z možných úlovků.
Opět byl nádherný den. Po pár náhozech jsme se již radovali. Prvního pstruha jsem si opravdu vychutnala. Měřil 75cm, byl nádherně zbarvený a musím se přiznat, že to byl i úžasný boj. Vymršťoval se tak metr nad hladinu, ve svitu slunce se nádherně třpytil. Bojovala jsem s ním tak čtvrt hodinky než se mi ho podařilo dostat na břeh. Byla jsem šťastná. Všichni se z úlovků radovali. Vždyť jenom já jsem si jich vytáhla během dvou hodin osm. Měřili přes 60cm. Byla to paráda. Všechny úlovky byli vráceny vodě. Tentokrát jsem zvolila malou měděnou rotačku, která se v  „černé“ vodě vyplatila.
 
 
Ještě jsme stihli navštívit muzeum s krásnou expozicí života losů a severské přírody. Jako bonbónek jsme si dali ve večerních hodinách pochod  po 8km  stezce, kde je možné pozorovat losy ve volné přírodě nebo u krmelišť. Během pochodu jsme viděli pozůstatky středověkého opevnění nebo starých pevností. Po asi 3km už nebylo vidět pomalu ani na krok. Les „ožíval“ různými zvuky a míhali se kolem nás stíny větví a stromů . V našich představách se nám  zjevoval za každým stromem 500kg los a začali jsme se bát. Podívali jsme se na sebe a bez řečí se otočili a rychlým krokem se vrátili k autům. Při zpáteční cestě do kempu jsme přece jenom obrovského losa spatřili. Pásl se na poli nedaleko lesa, tak 100m od nás. Byl to zážitek, který nelze popsat. Jakmile jsme, ale vylezli z auta a chtěli si udělat fotku, tak se los rozběhl a zmizel v dáli. Po zbytek pobytu jsme již žádného ve volné přírodě nespatřili.
 
V dalších pobytových dnech jsme večer, vždy po celodenním rybaření odjížděli do různých míst v okolí. Projížděli různá městečka, vesničky a památky např. hřbitov Vikingů, fotili obrovskou přehradu, ochutnávali místní speciality.
 
Závěrem bych  chtěla říci, že z hlediska rybařiny je to tak, jako u nás v Čechách či v jiných koutech světa. Někdy je to rybaření ráj, jindy se to musí rybě hodit přímo na „talíř“, jindy neberou vůbec. A o tom tento sport je. Poznala jsem další nádherný kout světa.  
Stále budu mít, před očima nádherný obrázek z letadla. Opravdu království  jezer.
 
Petrův zdar!
 
 
 
 
  
 
  
 
 
 
 
Zdena Svejkovská
4.12.2010

Aktuality

Fotogalerie

120
120
120


Webdesign: www.trigonag.cz | CMS: www.vades.cz